Juisee's world

Bylo mi sedmnáct a vzpouzela jsem se celému světu. Nenáviděla jsem rodiče, prarodiče, učitele, moudré kamarády. Chtěla jsem si žít to, co právě je. Žít okamžik. A dařilo se mi. S partnery pochybné existence, problémy ve škole, problémy doma. Ale mě ten svět byl ukradenej. Já chci žít tak jak chci, znělo mé krédo. A nikdo mi do toho nebude kecat.

Matka i otec na pokraji zhroucení, co jim to ta dcera, kdys premiantka třídy, dělá. Viděla jsem jen sebe a své zájmy, svoje štěstí.

Někdy bych se ráda do svých sedmnácti vrátila. Prožít si ten pocit odporu a rebélie, ale už nemůžu. Už jsem se totiž dostala za hranici zodpovědnosti. Dnes vidím to úsilí, které člověk musí vykonat k cíli. Dnes dokážu pochopit rodiče, kteří o mě prostě jen měli strach.

Táta mi dnes dal největší dárek v životě. I když souvisí s alkoholem, a budiž to ohavný zlozvyk.

Podařilo se mi dokončit semestr, neobvykle úspěšně. Konečně jsem si uvědomila, jak je studium důležité. Protože vzdát se toho může člověk kdykoli. Setrvat, to chce úsilí. (Ne že bych takhle zodpovědně ke všemu přistupovala).

Vraťme se k tomu daru. Táta na svém setkání kolegů objednal všem rundu na počest konce mého semestru. Nevěděla jsem, že to moje rodiče tak zajímá. Jak studuju, jestli studuju. Od jisté doby žiju tak nějak sama, a netušila jsem, že by je mohla moje poslední zkouška tak potěšit. Netušila jsem, že je ve svém věku můžu ještě natolik zajímat.

Jednou bych chtěla být tak dobrý rodič, jako oni. A jednou mi to má sedmnáctiletá dcera vrátí. A budu se těšit na okamžik, kdy si spolu večer sedneme, otevřeme dobré víno a popovídáme si o tom, jak nám je, co nás trápí a kam směřují naše kroky.

Vždycky bylo, je a bude...

A ačkoli přijde malá změna, pořád bude stejně. A tak to je. 

Souhrn přijde v novém roce. 

Jinak všem přeju, ať se Vám splní vše na co jen pomyslíte, v tom novém roce!!!

Tak asi tolik bych potřebovala vysypat a vychrlit na České dráhy.  Po čtyřech hodinách cestování z domova jsem se totiž ocitla zase doma... To co jsem potřebovala stihnout, jsem nestihla. Kam jsem potřebovala dojet, jsem nedojela. Rada průvodčí stala za další pytel exkrementů. Spolucestující byl navíc nějakej úchyl, který potřeboval neustále prozkoumávat, zda mu něco nechybí v rozkroku. A utratila jsem notnou sumu peněz za tak krátký výlet.

Dává to smysl? Možná jen mně, ale v tomto rozčilení si potřebuju ulevit... Možná pochopí, kdo se dnes ráno pokoušel cestovat vlakem směrem od Prahy.

Miluju, když držím sklenku vína ve své ruce, lehce přivoním a vím, že je to to pravé. Pak dovolím svým rtům, ochutnat jeho půvab a pohraji si s ním na jazyku.  Jeho doušek nechám plynout dál za poslechu vážné hudby, a svým žilám dovolím otevřít se tajemstvím, které skrývá večer plný myšlenek.

Myšlenek na budoucnost, která není za všech okolností příznivá, ale je nevyhnutelná. Všechno jednou končí, vztah, mládí, život. Jen právě ona budoucnost zaručuje, že něco bude pokračovat. A proto je potřeba v ní věřit.

Minulost je protivná pronásledovatelka, která dokáže jen klepat na dveře. Je jen na nás, jak dalece jí pustíme.

Vím, že jsem se dopustila mnoha chyb, stejně tak jako ti, na kterých mi záleží. Nikdo nejsme neomylní. Proto s dnešní skleničkou odpouštím. Udělala jsem krok k tomu, abychom si porozuměly, ale byl pochopen jen zpola. Naše porozumění nám vždycky chybělo, což je možná způsobeno generačním chápáním.

Nemoc nevyléčím, dokážu jen doufat, že Tvůj osud bude k Tobě milostivý. Nechci vidět Tvé utrpení, i když budou trpět všichni Tvoji blízcí. Vím, že se stalo mnoho věcí, proč si to nezasloužíš, ale ještě jednou, dnešním dnem Ti odpouštím. Nikdy má slova neuslyšíš, protože nejsem schopna je vyslovit. Myslím na Tebe a věřím. Věřím v lepší budoucnost.